Caspar David Friedrich

Oblast Bastei se svou obzvláště působivou krajinou nabízela umělcům odjakživa nepřeberné množství obrazových motivů. Také Caspar David Friedrich ji zvěčnil v některých svých dílech. Olejomalba „Skalní krajina“ z roku 1823 představuje například impozantní skalní skupinu skalní brány Neurathen.

Zobrazení Skalní brány v Uttewalde na konci 18. století znamenala obrat v pohledu na krajinu: hrůza z pradávné síly a hrozivosti přírody se změnila v nadšení z malebné romantiky vzniku a zániku. Caspar David Friedrich hledal v této oblasti samotu několik dní a krajinu skicoval. Ruskému básníkovi V. A. Žukovskému v roce 1821 vyprávěl, že jednou bydlel celý týden v Uttewaldském dole „mezi skalami a jedlemi“ a nepotkal přitom živou duši. V roce 1825 tento intenzivní zážitek zpracoval do svého ponurého olejomalby „Uttewaldský důl“.

Stará pevnost Stolpen vzbudila svou zdaleka viditelnou siluetou také zájem romantiků. Caspar David Friedrich pobýval 27. srpna 1820 ve Stolpenu a nakreslil samostatně se tyčící Coselinu věž ve vertikálním formátu. „Věže jsou příliš dlouhé,“ poznamenal si Friedrich toho dne na své skice Coseliny věže. Vedle věže je zející rána. Zde nakreslil tu část komplexu, která byla zničena jen o několik let dříve Napoleonem a jeho vojsky. Zřetelně je vidět mezera ve zdi a suť, která z ní byla odpálena. Friedrich si tehdy dal za úkol dokumentovat stopy po napoleonském ničení a kreslil je, kdekoliv mohl.

Caspar David Friedrich pracoval kolem roku 1817 na slavném obraze „Poutník nad mořem mlhy“. Pro postavu zobrazenou zezadu potřeboval výraznou skálu, na kterou by měl být poutník umístěn. Jako předlohu k tomu použil skálu u výstupové cesty na Kaiserkrone. Tuto skálu musel objevit při jedné ze svých toulek v okolí Krippenu v roce 1813. „Tak vysoko nad nejvyšším vrcholkem kamene je horizont,“ poznamenal na okraj kresby „Skalnatý vrchol“. O pět let později posloužila tato skica jako předloha pro jeho slavný obraz. I když se samotná skála nachází již na úpatí, výstup na Kaiserkrone se vyplatí. Výhled je fenomenální!

Rok 1800 lze považovat za vrchol Friedrichovy euforie ze Saského Švýcarska. Tehdy 25letý umělec navštívil region v tomto roce nejméně pětkrát. Kromě vícedenního dobrodružství v údolí Uttewalder Grund navštívil Friedrich začátkem července okolí Hohnsteinu. Hrad Hohnstein nabízí už jen svou polohou malebný pohled. Bezprostřední okolí skal a hluboce zaříznutá údolí malíře v 18. a 19. století doslova přitahovala. Nejinak tomu bylo u Caspara Davida Friedricha! Začátkem července 1800 pobýval Friedrich na Hohnsteinu, kde 8. července načrtl bránu hradu Hohnstein a následujícího dne takzvanou „Schinderloch“, dodnes existující otvor Bärengartenu (Medvědí zahrady) v Hohnsteinu. Friedrich byl jeho zříceninami ohromen a komplex zachytil v tužkové skice.

Rovněž kolem roku 1800 procházel Friedrich i půvabným údolím Polenztal a objevil impozantní pískovcový blok porostlý borovicemi. Tuto skalní studii zpracoval o roky později ve svém obraze „Výhled do údolí Labe“. S uměleckou svobodou zvedl tunový kolos na vyhlídku a borovice nahradil smrky.

Plochá plošina, téměř svislé skalní stěny, zalesněný úpatí, kolem dokola otevřená krajina. 415 metrů vysoký Lilienstein je výrazným zjevem. I Caspar David Friedrich byl fascinován a nakreslil jedinou stolovou horu na pravém břehu Labe z různých perspektiv. Dochovaly se pohledy z Rathenu, Krippenu a Prossenu. Zda byl i na plošině Liliensteinu, nelze s jistotou říci. V sépiové kresbě kolem roku 1836 dostává Lilienstein poslední velké vystoupení ve Friedrichově díle – jako onen svět, cíl namáhavé životní cesty.

Podobně jako Gamrig připomíná i Honigstein tak trochu zříceninu hradu. Výrazný útvar je v pozadí Friedrichova akvarelu „Skály u lesní cesty“ z doby kolem roku 1810 sice jen naznačen, ale pro kompozici je rozhodující. Stanoviště malíře lze díky perspektivě snadno dovodit. Je to cesta Amselgrundem, těsně před vodopádem Amselfall. Na tomto, stejně jako na jiných obrazech z té doby, je vidět, že na počátku 19. století bylo Saské Švýcarsko podstatně méně zalesněné. Dnes se Honigstein většinou skrývá za vysokými stromy.

Již v mládí Caspara Davida Friedricha byl „Kravín“ (Kuhstall), největší skalní brána v Saském Švýcarsku, oblíbeným výletním cílem. Milovníci přírody sem jako stůl přivalili kamenný blok, někdo do skály vytesal ohniště,

v létě se zde podávalo občerstvení a bylo v módě psát své jméno na skalní stěnu. K tomu zde byly dokonce připraveny štětce a tuš! Obojí je dnes zakázáno! Také Friedrich zde byl několikrát. Jeho kresba, vytvořená kolem roku 1818, vznikla během túry s jeho ženou a přáteli Kummerem a Carusem.

Caspar David Friedrich opakovaně přerušoval práci ve svém ateliéru v Drážďanech, aby mohl putovat a kreslit v Českosaském Švýcarsku. Je doloženo nejméně 19 pobytů. Jistě přitom často procházel starou Labskou bránou v Pirně. Naskicoval si ji již při jednom ze svých prvních setkání s ní. Zbytek starého městského opevnění využil jako motiv již o několik desetiletí dříve Bernardo Bellotto, zvaný Canaletto. V polovině 19. století byla brána zbourána.