Paul vlastně už dávno chtěl svou manželku odepsat jako mimořádnou zátěž, ale ona je pořád tady: „de Muddi“ – zároveň velká láska ze zvyku i konečný nepřítel. Jen jednou jí odporoval. Od té doby na levé ucho nic neslyší. Není tedy divu, že Paul i 30 let po prohýřené svatební noci stále ještě vystřízlivívá. Ale kdo se potácí, má koneckonců z cesty větší užitek. Mezitím už oba spí odděleně, ale svátost manželství stále leží jako prokletí na jejich požehnání.

Paul tak čím dál častěji klopýtá životem sám. S pevným základem polovičatých znalostí sestaví postel z IKEA i bez návodu, aby nakonec zjistil, že si koupil polici. Ani jeho nová „přítelkyně“ Alexa mu v tom nepomůže. Takže raději přirozená hloupost než umělá inteligence. Nakonec ale muž musí udělat, co muž musí. Pokud to ovšem máma nevidí jinak, pak ne. Brzy oslaví oba „květinovou svatbu“. Pak ona zvadne a on se vypaří.

A i když je alkohol řešením jen z chemického hlediska, střízlivě uvažováno bylo opilosti opravdu lepší.

Snímkem „Můj přítel, opilý Sas“ vytvořil Thomas Kaufmann poctu zesnulému kabaretistovi Olafu Böhmeovi, která mnohé diváky rozesmála i dojala k slzám. Nyní opět bere Paula, opilého Sasa, za ruku a vede ho do současnosti. Samozřejmě ne bez toho, aby do nákupní tašky přibalil všechny dosud nezmíněné poklady. Vždyť je ještě tolik o čem vyprávět: o pletených šatech a kanárcích, o spodním prádle a nádobách Tupperware, o dovolené, autech a dalších katastrofách.

*